Historické souvislosti

Bitva u Znojma 1809


       Válka roku 1809 se označuje jako 5. koaliční válka. Byla zahájena 9. dubna 1809, když rakouská armáda vpadla do Bavorska.  V té době rozpoutal Andreas Hofer v Tyrolích lidové povstání. Rakousko, spolu s Anglií, Sicílií a Sardinií, vytvořilo v pořadí pátou protifrancouzskou koalici. Císař Napoleon na vzniklou situaci reagoval rychle a se svými 175 tisíci muži vstoupil do Bavorska. Již 22. dubna se mu podařilo zvítězit nad arcivévodou Karlem u Eggmühlu. Tato bitva byla zajímavá mimo jiné tím že, císař Napoleon zde byl lehce zraněn na pravé noze. Následně Francouzi dobyli Řezno a 13. května bez boje padla Vídeň. Válka pokračovala bitvou u Aspernu a Esslingu, ve které byl císař Napoleon poprvé poražen. Ale už 5. až 6. července Napoleon zvítězil v krvavé bitvě u Wagramu. V této bitvě však rakouská armáda nebyla zničena, naopak Arcivévoda Karel spořádaně ustoupil na Moravu. Ústup připomínal tažení z roku 1805, ale tentokrát Rakušané neměli v úmyslu jít k Brnu. Naopak arcivévoda Karel zamýšlel zformovat vojska až v Čechách, kam chtěl dojít právě přes město Znojmo a dále Moravské Budějovice a Jihlavu.
      Celá rakouská armáda, ustupovala císařskou silnicí přes Hollabrunn ke Znojmu, vyjma 4. sboru knížete Rosenberga. Ten měl za úkol zmást Francouze a umožnit spořádaný a klidný odchod rakouské armády, proto jeho 4. sbor ustupoval přes obec Laa směrem k Mikulovu.

Francouzi, kteří nevěděli přesně, kde se nachází hlavní síly arcivévody Karla, nejdříve tomuto manévru uvěřili.  Napoleon nařídil maršálům Marmontovi a Massénovi pronásledovat Rakušany. Maršál Marmont postupoval se svým sborem směrem na Mikulov a maršál Masséna směrem na Znojmo. Tyto sbory měly zjistit, kudy Rakušané skutečně ustupují, aby Napoleon vyslal hlavní síly své armády správným směrem. Zajímavostí je, že zadnímu voji Rosenbergova 4. sboru velel český šlechtic a pozdější legendární vojevůdce, polní podmaršálek Radecký.

Rakouský úmysl však byl prozrazen, když francouzské hlídky narazily na Rosenbergův jezdecký průzkum a při pronásledování zpozorovaly jádro rakouské armády ustupující na Znojmo. Maršál Marmont okamžitě informoval císaře Napoleona a vydal se pronásledovat Rakušany. Zastírací manévr, kterým měl 4. sbor knížete Rosenberga odlákat Francouze z hlavního směru ústupu, se tedy nezdařil.

     Jakmile se arcivévoda Karel dozvěděl o pohybu Marmontova sboru, urychlil pochod na Znojmo, kam velká část jeho armády dorazila 10. července 1809 ráno.  Nepodařilo se mu však rychle stáhnout celou armádu, některé sbory byly ve vesnicích v okolí Znojma, zadní voj dokonce ještě v Dolním Rakousku. Marmont chtěl proniknout po levém břehu Dyje k oblekovickému mostu a na jihovýchodním okraji Znojma a rozdělit rakouskou armádu na dvě části. Arcivévoda Karel, si byl vědom hrozícího nebezpečí, a proto zformoval obranu, složenou z pěti jízdních brigád a dvanácti jezdeckých pluků.  Ty měly za úkol krýt ústup zadních vojů rakouské armády. Marmontovy jednotky v odpoledních hodinách ihned z pochodu přešly do útoku na obec Dobšice a okolní vesnice.  Armády se v držení obce, která mezi tím byla zcela zničena, několikrát vystřídaly.    Teprve večer se maršál Marmont přesvědčil, že proti němu stojí celá císařsko-královská armáda.



     Francouzské síly měly kolem 10.000 mužů a stály proti rakouské přesile. Proto Marmont poslal žádost o pomoc jak sboru maršála Massény, tak i do hlavního stanu císaři Napoleonovi. Ten se zdržoval ve Wolkersdorfu u Vídně. Večer se konečně podařilo vojákům 81. řadového pluku obsadit obec Dobšice. Arcivévoda Karel si uvědomil, že plán ústupu do Čech již není uskutečnitelný, proto vyslal do štábu maršála Marmonta nabídku příměří. Ta byla rezolutně odmítnuta, neboť maršál již byl informován, že mu brzo dorazí posily.



    Arcivévoda Karel se přesunul do obce Olbramkostel a rozmístil svoji armádu pro bitvu následující den. Jakmile se Napoleon 10. července dozvěděl o pohybu rakouské armády u Znojma, přesunul sem všechny volné síly, které měl k dispozici. On sám se tou dobou, už pohyboval s doprovodem a 2. sborem maršála Qudinota poblíž Laa. Na Znojmo mířil od Mikulova také sbor maršála Davouta. Postupně se situace obracela a s příchodem dalších francouzských jednotek, počet francouzských vojáků výrazně převýšil stavy rakouských sborů. Pravdou je, že rakouská armáda se pohybovala v kompaktnějším celku, zatímco francouzské síly se seskupovaly postupně z různých směrů. Večer 11. července stálo proti asi 60 tisícům rakouských vojáků kolem 100 tisíc vojáků francouzských a jejich spojenců. Zajímavostí je, že v rámci rakouské armády operovaly i 3 prapory zeměbrany (tzv. Landwehr), které byly rekrutovány ve Znojemském kraji. Byli to tedy vojáci, kteří doslova bránili své domovy.



    Vlastní bitva trvala dva dny.  Nejtěžší a nejdůležitější boje probíhaly 10. července u vesnice Dobšice (Tesswitz). Bitvu večer přerušila tma. V průběhu noci postupně dorazily Francouzům na bojiště další posily. Marmontův sbor posílil v průběhu noci sbor maršála Massény, který ráno 11. července kolem osmé plnou silou zaútočil na oblekovický most, který byl několikrát dobyt a obratem ztracen, aby byl následně opět získán a opět ztracen. Nakonec se však Francouzům podařilo most přece jen dobýt.  Po deváté hodině zahájila bavorská pěší divize sboru maršála Marmonta postup od Dobšic směrem k městu Znojmu a snažila se zatlačit Rakušany k městu. Jednotky francouzského 18. řadového pluku obsadily klášter v Louce, kde byly nejen bohaté zásoby vína, ale také sklad tabáku. Kolem desáté hodiny dorazil na bojiště císař Napoleon s doprovodem. Za svoje stanoviště si vybral místo mezi obcemi Dobšice a Suchohrdly a ujal se přímého velení bitvy. Odpoledne se prudce zatáhlo a bitevní pole zalily proudy přívalového deště. Tím se bitevní plány obou stran ještě více zkomplikovaly. Obě strany sice měly dílčí úspěchy, nicméně bitva nebyla zdaleka rozhodnuta. Francouzi se dostali až k městu, ale následně byli zatlačeni zpět do Starého Šaldorfa. Francouzům se nepodařilo přehradit ústupovou cestu arcivévody Karla směrem na Moravské Budějovice.  Kolem šesté hodiny večerní pak dorazil na bojiště 3. sbor maršála Davouta.  Tím se situace na bojišti ještě výrazněji změní ve prospěch Francouzů. Další boj rakouské armády by v té chvíli znamenal, zcela jistě její zničení. Proto arcivévoda Karel vyslal náčelníka svého štábu Wimpfena do Suchohrdel s další nabídkou příměří.  Tuto by měl voják Napoleon odmítnout a dokonat zkázu svého protivníka. Ale politik Napoleon tuto nabídku, přes odpor svých maršálů přijímá a bitva končí zdánlivě bez vítěze. Je však zřejmé, že skutečným vítězem byl císař Napoleon.



    Ztráty na obou stranách byly značné. Na francouzské straně našlo smrt asi 3 tisíce vojáků, na rakouské straně bitvu nepřežilo asi 5 a půl tisíce mužů. Tzv. znojemské příměří bylo uzavřeno 12. července nad ránem na statku Červený dvůr poblíž Suchohrdel. Podmínky byly pro Rakousko velmi těžké. Celá jižní Morava v rozsahu tehdejšího znojemského a brněnského kraje byly obsazeny francouzskou armádou, Rakousko ztratilo i část svého území. Některé důsledky příměří jsou popsány i ve znojemské kronice.



„Dnes 11. července vstoupilo v platnost příměří, po kterém nepřítel obsadil brněnský a znojemský kraj. Po 110 dnů měl každý dům 2-4-6-10, také i více mužů v bytě a dobrém zaopatření, ty musel každý občan ze svých vlastních prostředků vydržovat, jako nepřátelé se Francouzi chovali slušně.“



     Toto příměří bylo uzavřeno na jeden měsíc a bylo následně potvrzeno 14. října 1809 mírovou smlouvou, známou jako Schönbrunnský mír. Rakousko ztratilo 17 % svého území, mj. i v alpských zemích, Terstu, Rijece, části Chorvatska. Tehdejšímu spojenci Francie, Rusku, odstoupilo západní Halič. Francie si touto smlouvou vynutila sblížení s Rakouskem. Jejím důsledkem byl poté sňatek Marie Luisy, s Napoleonem I. a politický vzestup knížete C. Metternicha.  Toto vynucené spojenectví, však nemělo dlouhého trvání.  V roce 1813 již stojí opět Rakousko na straně protifrancouzské koalice.